Všechno dobré chce svůj čas… a občas taky pořádnou dávku přemlouvání a strategického plánování.

Asi tak čtyři roky před plánovaným tripem mě ráno manžel probudil, postavil přede mě sbalený kufr a řekl „Vstávej, odlétáme, od dnešního večera jsme spolu na Djerbě.“ Týden neplánované dovolené s vámi udělá divy. A začnete přemýšlet – možná i o tom, že fotbal není jen banda chlapů, co se honí za míčem, a že by bylo fajn, aby taky on měl nějaké to malé překvapení k narozeninám.

Za další dva roky měl kulatiny… a je velkým fanouškem NFL. Co by mu tak udělalo největší radost? Vidět oblíbený tým NFL. NAŽIVO! No jo, ale vcelku racionálně zhodnotí manžel, vždyť  mi na Lambeau Field zmrzneš! Tak co kompromis? A to taky není špatný – poslední zápas dvou GOAT – Bradyho proti Rogersovi v Tampě. A skutečně jsem nezmrzla – bylo asi +40°C celsia. Dokonce i aligátoři se šli zchladit do klimatizovaných nákupních center.

O další dva roky později – už se k Tripu sýrových hlav pomalu dostáváme – mi manžel povídá: „Hele, už zase dělají trip do Green Bay a budou tam mít celý DVA zápasy za týden!“ A já, již slušně předpřipravená skorofanynka, povídám: „Tak jedeme!“ (Netušila jsem, že za pár dní budu mít na hlavě sýrový klobouk, budu celá v zeleném a křičet Go Pack Go jako rodilá Wisconsiňanka.)

Už začátek tripu byl bez závad – tedy pokud nepočítáte, že manžel po patnácti minutách cesty na Nitru skončil v Galantě, došlo k odjezdu autobusu bez části posádky, která si nestíhala včas vyčistit zuby. Na vídeňském letišti jsme byli rozhodně nepřehlédnutelní díky bezvadnému outfitu – krásné žluté mikiny s logem fanoušků Slovak and Czech funclub Green Bay Packers. V Chicagu nás vítali jako exotické návštěvníky z dalekých zemí – „Czechia? That’s near Russia, right?“, a vzhledem k tomu, že byla jednotná výstroj s logy GBP, tak odbavení v Chicagu probíhalo vcelku bez komplikací, nepočítáme-li pár tázavě zdvižených obočí a dvě potichu pronesená povzbudivá slova : „Bears still suck..“.

První město na našem seznamu – Milwaukee. Oproti městům Floridy je víc evropské, více patrových a starších budov, krásná radnice, vánoční výzdoba a Michiganské jezero – které je tak velké, že byste potřebovali dalekohled NASA, abyste dohlédli na druhý břeh. Dokonce i muzeum Harley Davidson se mi líbilo, navzdory tomu že nejsem do motorek žádný velký blázen. Zvlášť když vás přivítají na informační tabuli jako VIP hosty z exotické střední Evropy. Své jistě odvedl i bar, kde si můžete natočit jakékoliv pivo co mají, ale stejně tak i připravené koktejly. Šlo to rychle – koneckonců jsme ve Wisconsinu, státě, kde je více barů než supermarketů a kde se „beer cheese soup“ považuje za lehký oběd. Vcelku příjemný a oddechový začátek završil basketbalový zápas Charlotte Hornets proti Milwaukee Bucks. Atmosféru při zápase jsem si dost užila. Je dobré, když vás manžel připraví na hrající hráče například sledováním životopisných filmů nebo předchozí dovolenou v Řecku. Giannise jsem už znala i s jeho příběhem – řecký polobůh basketbalu, který začínal prodávat cetky na ulicích Atén a skončil jako král Wisconsinu (tedy hned po Aaronu Rodgersovi, samozřejmě). Otázka za bludišťáka, kdo je nejoblíbenější hráč Hornets mého manžela za celou dobu jejich existence? Napovím, že výškou zrovna neoplýval.

No a je to tady! Konečně ten den, kdy se dostaneme do Green Bay. Jedeme na první zápas tripu proti San Francisco 49ers. Před zápasem spousta lidí okolo stadionu – tolik zelené a žluté pohromadě jsem neviděla ani na sjezdu zahradníků. Místní mi vysvětlili, že nosit sýr na hlavě není známka šílenství, ale hrdosti. A že prý nejsem pravý fanoušek, dokud nemám vlastní „cheesehead“. Tolik odvahy zpočátku jsem neměla, tak mám aspoň „cheesehead držáček na pivo“. 

Tailgate party jsme zažili i v Tampě. Už tam nám to přišlo hrozně zajímavé a úžasné, protože to tady v Čechách neznáme – u nás je vrcholem předzápasové kultury párek v rohlíku před Spartou (i když fandíme Bohemce). Ale oproti tailgate party v Green Bay? To je jako srovnávat vesnickou tancovačku s karnevalem v Riu. Je tam strašná spousta místa, nejenom parkoviště, kde lidi grilují (při -5°C!), ale i spousta jiných prostor, hriště a hřišťátka pro malé i velké, muzika od tuc-tuc party po country. Potkáte tu dědečka, který vám vypráví o Ice Bowlu z roku 1967, jako by to bylo včera, i malé děti, které už v kolíbce dostaly první dres Packers, fotka s Tundramanem nesmí chybět. A věc, která se mi tam líbí vůbec nejvíc, a to nejenom v Green Bay, je to, že se potká fanoušek Green Bay a fanoušek druhého týmu a usmívají se na sebe, možná se lehce slovně pošťuchují a všechno je v pohodě. Ve Wisconsinu vám maximálně někdo řekne, že vaše bunda není dost zelená. A nebo obligátní pozdrav BSS. Nedokážu si takhle představit vedle sebe slávistu a sparťana – ti by si nejdřív museli schovat šály a mezi sebe raději neprůstřelné sklo. A zápas samotný? Bezmála 80 000 lidí skanduje tak nahlas, že je to slyšet až v Milwaukee. Když celý stadion burácí „GO PACK GO!“, máte pocit, že jste součástí něčeho většího – něčeho jako fotbalová severská církev se sýrovým kloboukem místo mitry.

Další den jsme se do Green Bay vrátili, abychom si prohlédli město i stadion více zblízka. Po městě nás vozil starý autobus a výborný bývalý pan učitel? Nebo snad redaktor místních novin? nám vykládal dějiny Green Bay – včetně legendy o tom, jak Vince Lombardi chodil osobně kontrolovat, jestli hráči dodržují večerku. Prohlídka stadionu také stála zato. Od střechy přes zónu VIP (kde mají speciální vyhřívané sedačky pro ty největší sýrové hlavy) a křesla reportérů do šaten. Nakonec i průchod uličkou přímo na osvětlený stadion s audiem řevu fanoušků jako při zápase. Ani nevadilo, že poprchávalo – však jsme ve Wisconsinu, kde je déšť považován za osvěžující sprchu. Po vyplenění Packers PRO shopu (kde jsem konečně podlehla a koupila si vlastní dres) jsme se ještě podívali do Síně slávy. 

Následoval volný den. Nedaleko hotelu je město Oshkosh a letecké muzeum. Sice v zimě nemají otevřené hangáry (asi aby letadla nenastydla), ale expozice prvních letadel dělaných doma na koleně a letadel z druhé světové války včetně interaktivních exponátů byla hodně zajímavá. Tam jsme si i dočetli, že když je hodně velký zápas Packers, piloti občas udělají čestné kolečko nad Lambeau Field – prý pro štěstí.

Další den v nabitém programu bylo Chicago. Chicago je vážně pěkný město. Má prostě náboj. Má šmrnc! I když místní Bearsfans nám naše Packers mikiny neodpustili – však to je největší rivalita v NFL. Ale i oni uznali, že v mrazu je lepší být Cheesehead než Medvěd, přece jenom zimní spánek bude zřejmě příčinou mnoha jejich proher v zimním období. Velkou atrakcí pro mě byla jízda místním nadzemním metrem, ze kterého máte výhled jako z horské dráhy. Ale ještě větší atrakcí byl výhled z Willis Tower a jízda do 103. patra s následnými panoramaty (ano, neodpustil si to a řekl „mámo, to jsou panoramata!!“. Viděla jsem i místa, kam jsem se během dne nestihla podívat – včetně legendárního Soldier Field, kde hrají Bears (ale to jsme radši moc nahlas neříkali).

Zážitek byl i s výstupem na skleněnou podlahu, pod kterou vidíte jen město hluboko pod sebou. A i můj manžel, který s výškami dost bojuje, to dal! Asi ho posilnilo vědomí, že pod námi jsou jen fanoušci Bears. A pak už nás čekalo občerstvení – deep dish pizza – charakteristická pro Chicago – nás mírně řečeno neoslnila (snad proto, že jsme letos byli v Římě, a to se fakt asi srovnat nedá), ale lasagne měli skvělé. Pomalu jsme si zvykali na Wisconsin cheese curds (smažené sýrové kuličky, které jsou tak návykové, že by měly být na seznamu zakázaných látek). Procházka po městě byla nádherná, město začalo svítit všemi barvami, a večer i předvánočními světýlky- kromě zelené a žluté, ty barvy jsou v Chicago tabu.

Druhý zápas v Green Bay a hurá, mohli jsme si přispat, zápas začínal až v 19:20. Zápas s Miami Dolphins byl na Thanksgiving day – Den díkůvzdání, kdy Američané tradičně sledují NFL a jedí krocaní hody, tak jsme v Golden Corralu trošku zaprasili, a kdo tam došel, nelitoval, přežral se celý zájezd. Lidí bylo trochu méně i v okolí stadionu (asi ještě trávili to krocání přejídání) a klesla nám i teplota na -5°C. A nezmrzla jsem! Recept na přežití: teplé oříšky, horká čokoláda, troje kalhoty, čtvero mikin, deka Green Bay a skvělá atmosféra. Navíc jsem zjistila, že když člověk dostatečně nahlas fandí, zahřeje se líp než u krbu. Zmrzlé Delfíny (tým z Miami vypadal, že poprvé v životě vidí sníh) jsme ještě navíc porazili a tenhle zápas byl pro mě ještě lepší než ten předchozí. Už jsem se lépe orientovala na hřišti a dokonce jsem pochopila, že touchdown není druh masáže a defensive pass interference nesouvisí s rozvody elektřiny ! A měli byste slyšet, když celý stadion křičí jednotné Go Pack Go. To vás v mrazu docela rozpálí – Wisconsin je jediné místo na světě, kde můžete dostat horečku z podchlazení. 

V pátek jsme vyrazili do Madisonu na utkání univerzity Minnesota Golden Gophers vs Wisconsin Badgers. Madison je univerzitní město u jezera s červenobílými vlaječkami Badgers na každém rohu. Po dvou tak skvělých zápasech profíků pro mě tento fotbal nebyl až tak nic moc, ale stadion byl úplně plný. Studentská kapela zaplnila celý stadion a okolo nás se bavili studenti, profesoři a jejich rodiny – většina v červenobílých barvách univerzity, jako kdyby Santa předčasně rozdával dresy místo dárků. 

Večer se konal basketbalový zápas Boston Celtics vs. Chicago Bulls. Opět velkolepá hala, spousta lidí, spousta jídla a ďábelský maskot Bulls s geniálním šmrncem poťouchlosti- který by proti maskotovi Badgers v reálném souboji neměl šanci. Přesto mi tento zápas nepřišel tak dobrý jako první v Milwaukee. Asi už jsem byla příliš rozmazlená tou pravou wisconsinskou atmosférou.

Poslední den Black Friday jsme v obchodech naštěstí minuli (prý to tam vypadá hůř než ve frontě na pivo o poločase) a šli nakupovat až v sobotu ráno. Drobnosti pro rodinu a kamarády, něco také pro sebe – nemusela jsem manžela přemlouvat ke koupi kalhot a košile, a to se počítá! Asi ho tak dojalo, že jsem se naučila skandovat „Go Pack Go“ s přízvukem ze Středozápadu.

Při zpátečním letu jsem se mohla dívat z okénka, jak přichází nový den. Přemýšlela jsem, jestli z té výšky uvidím svítit Lambeau Field – říká se, že je vidět i z vesmíru, tedy aspoň podle místních legend. Cesta domů byla dlouhá, ze Serede to máme trošku z ruky do České Lípy. Ale stálo to za to, kamarádi, stálo to za to. Wisconsin mi ukázal, že fotbal není jen sport – je to životní styl, komunita a někdy i důvod obléct si sýr na hlavu.

P.S. Neuhodnete, co jsme dělali druhý den po návratu domů. Znovu si pustili záznam zápasu proti Miami Dolphins. Já teda viděla úplně nový zápas, ale místy jsem se neudržela a křičela: „Tam jsme byli, tam jsme šli, jéé, tohle jsme viděli…!“ A manžel jen s úsměvem poznamenal, že jsem se nakazila „Packeritida“ – chronickým wisconsinským syndromem, na který existuje jen jedna léčba: další návštěva Lambeau Field. 

No a je ze mě fanynka. Taková ta pravá, co ví, že nejlepší sýr na světě se nosí na hlavě a že i v -5°C se dá grilovat, pokud máte správné zeleno-žluté barvy na srdci, protože jak říkají ve Wisconsinu: „Nejsi pravý Cheesehead, dokud ti z hlavy neodkapává čedar!“